Skutečně jsem perfekcionista?

0
197
zobrazení
Jsem skutečně perfekcionista?

Perfekcionista, to je další nálepka, kterou si poslední dobou lidi dávají (nebo dostávají). A nebudu lhát. I já jsem měla spoustu let pocit, že jím jsem, tak trochu… Ale tenhle pocit mě opouští. Proč? A proč jsem za to fakt ráda?

Odjakživa jsem chtěla, aby věci byly perfektní. Řešila jsem neskutečné detaily a zasekávala se na drobnostech. Chtěla jsem, aby všechno bylo bez chybičky. Často jsem zkoumala každé slovíčko ve větě nebo jsem mívala pocit, že věcem něco chybí nebo přebývá a že je chci ještě lepší, dokonalejší (teď nedávno se mi ohromně líbil jeden hrnek, jenže při pohledu z jiné strany měl o trošku větší ouško, než se mi zdálo vhodné, takže absolutně nepřipadal v úvahu). Z tisíce možností si často nedovedu vybrat, protože nic prostě není “to ono”. Vždycky jsem byla dost kritická k sobě a, popravdě, i k ostatním.

Ale teď, když se na to dívám s odstupem a nějakou tou zkušeností navíc, vidím, že perfekcionismus neexistuje. Kdyby byl člověk skutečně perfekcionista, dost brzo by skončil v Bohnicích. Perfektně věci dělat nejde a měli bychom si uvědomit, že se o to ve skutečnosti ani tak nesnažíme. Můžeme být perfekcionisti v určitém směru nebo v souvislosti s určitou věcí. Ale určitě ne celkově. Navíc, ani vlastní mozek nám perfekcionismus neumožňuje, pokud chceme být důslední v termínech.

To, co se vidívá jako perfekcionismus, je spíš věnování zvýšené pozornosti určitým vybraným věcem. Někdo musí mít tip ťop vyladěný outfit, jiný zase dokonale naklizeno, někdo není nikdy spokojený se svým výsledkem, protože není “dostatečně perfektní”, a jiný zase příliš starostlivě pečuje o všechny kolem, aby se měli jako králové. Vždycky se ale jedná o určité oblasti, na kterých člověku víc záleží nebo jim z nějakého důvodu věnuje daleko větší pozornost či jim přisuzuje přílišný význam. Najde se pak ale mnohem víc oblastí, u kterých člověk polevuje a do perfekcionisty má hodně daleko.

Sklony k perfekcionismu tohohle typu mívají vždycky nějakou příčinu. Což je pro mě úžasné a dost osvobozující zjištění. Vím totiž, že to můžu relativně snadno změnit. Že to není tak natvrdo zakódované ve mně, ale že když vyřeším příčinu, i tohle se upraví. Stačí s tím vědomě pracovat a najít způsoby, jak z toho ven.

Sám sebe nálepkovat jako perfekcionista je trošku jako držení se v šachu. Ospravedlňujeme tím něco, co pro nás (nebo druhé) obvykle není tak úplně příznivé, sami sebe tím omezujeme.

Krásně je to vidět v situaci, kdy se člověk má pustit do něčeho nového. Pořád to ale odkládá, čeká na perfektní okamžik nebo na chvíli, až bude stoprocentně připravený k perfektnímu výkonu. Nakonec se k tomu nikdy nedostane. A nebo se snaží určitou věc dotáhnout k dokonalosti a ztratí na ní ohromné množství čase a energie, aniž by se to promítlo do výsledku. Jenže je perfekcionista, takže “na to má nárok” a pro příště se z toho stejně nepoučí.

Domnělého perfekcionistu nezastaví ani fakt, že perfekcionistický přístup je strašně náročný na energii a často i na čas. A nechápe, že stejně nemůže pozornost věnovat úplně všemu, takže na dokonalost může tak jako tak zapomenout.

Proč tohle všechno vůbec píšu? Tyhle řádky vznikají díky tomu, že konečně vidím, jak absurdní nálepka perfekcionista někdy je. Člověk sám sebe omezuje a saje si energii. Zavírá se do krabičky perfekcionismu a omezuje svoje zorné pole, protože se soustředí na až příliš nepodstatné věci. Mnohem lepší je přitom začínat s širším pohledem na věc a větším odstupem a pak se věnovat jen těm detailům, které za pozornost stojí a kterým se vyplatí energii dát. Vyjdeme z toho nakonec s lepšími výsledky a zbyde nám čas a energie na věci, které si to zaslouží.

Hodně užitečné je si taky uvědomit, že perfekce je ve většině případů subjektivní. A mění se v čase. Co nám přijde perfektní dneska, už nebude za měsíc nebo za rok. A někdy se ten názor mění i v průběhu práce na té dané věci, skoro ze dne na den. Z toho by se přeci jeden zbláznil.

Taky je moc fajn konečně zapracovat na svých “issues”. Podívat se na to racionálně. Někdy přílišná pozornost a fixace na určité věci pramení z nejistoty. Kde se ale bere? Co s ní můžeme udělat, jaké konkrétní kroky podniknout? Často stačí jen si uvědomit, že se na věci dostatečně nesoustředíme a máme sklon je dělat na poslední chvíli. A nebo že nepracujeme s prioritami – že od důležitých věcí utíkáme k těm nepodstatným, kterým pak věnujeme všechnu energii.

A právě i oblast priorit patří mezi ta témata, kterým se sakra vyplatí věnovat pozornost. Dobře nastavené priority znamená kvalitnější život. Poslední dobou si právě často pokládám otázku, zda dotažení určité věci do dokonalosti skutečně udělá můj život lepším. A jaká je na ni asi odpověď?

Taky je hodně důležité vědět, jestli náš perfekcionismus souvisí s vnějšími faktory nebo těmi vnitřními. Jestli jde o ten perfektní výsledek osobně nám samotným a nebo jestli se ho snažíme dosáhnout proto, aby… nás někdo nepomluvil, abychom nevypadali před ostatními špatně nebo aby se někdo necítil dotčený. Protože nemá smysl žít život podle jiných :).

 

A co vy, jak jste na tom? Chcete mít věci perfektní? Nestalo se vám někdy, že jste skutečně makali na tom, aby výsledek perfektkní byl, a ona se pak nějaká nesmylná nedokonalost objevila? A další a další? (protože jste byli tak zabraní do toho, udělat to perfektkní, že jste některé věci přehlédli… ouch, přesně tak totiž pracuje mozek :))

 

Komentovat