Nenávidím nedoděla(tel)nou práci. A co s tím?

0
89
zobrazení
Jak dodělat práci, která nám nejde?

Poslední týdny makám jako šroub, ale skoro bez výsledků. Naštěstí mám při ruce mého růžového kamaráda (tedy zápisník, o kterém jsem psala minule) a “spolu” analyzujeme, proč je ta výkonnost u bodu mrazu. A už máme první závěry.

Těch věcí, které zdržují od práce a potápí efektivitu, je spousta, ale objevila jsem jednu, která je speciálně na vině. Asi nejvíc černých puntíků nasbírala nedoděla(tel)ná práce. Taková, kdy nemáme delší dobu výsledky v předpokládaném čase, a nebo velké rozsáhlé úkoly, které se táhnou a vyžadují ohromné množství úsilí i jen k tomu, aby se vůbec zkoordinovala jejich realizace. A taky taková, u které to občas vypadá, že možná dodělat ani nepůjde (a u které mám občas chut tlouct hlavou do zdi).

Nedodělaná práce mě zdržuje v mnoha směrech a posledních pár týdnů mává s mým rozvrhem i výsledky. A neskutečně odčerpává energii.

Když mám něco důležitého nedodělaného, tak na to často myslím a nedokážu se soustředit na nic jiného. Mám potřebu už to dorazit, odškrtnout ze seznamu, nadechnout se a začít nanovo s něčím jiným. Nedodělaná práce mě pořád straší a znervózňuje. A úplně nejvíc, pokud dodělání práce závisí na další osobě nebo na technice, případně na čemsi “záhadném”.

Pokud se mi nedaří dodělat něco důležitého, pořád nad tím sedím, nemám chuť jíst a pít a snažím se to za každou cenu dořešit. Což by bylo fajn, kdyby to byly věci, které závisí čistě na mně.

Abych řekla pravdu, dřív mě nikdy nenapadlo, že mě bude nedodělaná práce tak štvát. Když jsem byla zaměstnancem, byly často nedodělané úkoly “fajn” – v obdobích, kdy bylo práce málo, nebylo vůbec špatné šetřit si nějaký ten úkol na později. Nicméně pokud člověk pracuje na sebe, tak nedodělaná věc znamená nepříjemnosti a skluz.

Takže po zhruba třech týdnech intenzivního věnování se nedoděla(tel)né práci jsem dospěla k následujícímu…

Pokud mám úkoly, které zjevně dělají problémy, věnuju jim jen část dne. Další část dne musím za každou cenu pracovat na věcech, u kterých produktivity a výsledků dosáhnu.

Práci na náročných úkolech je třeba dělit do bloků a mezi jednotlivými bloky si dopřát oddych. Často právě po takové pauze přijde osvícení a ta správná myšlenka, která pomůže pohnout se dopředu.

U jakékoliv práce si úkoly dělím na menší a jasně definované kroky, ale u nedoděla(tel)né práce je to naprosto zásadní. Vidíme díky tomu, že před námi nestojí obří nekontrolovatelné monstrum, ale jen konkrétní úkoly, které se nám vyřešit podaří a které jakžtakž pod naší kontrolou jsou.

S prázdným žaludkem se někdy velmi špatně koncentruje, schopnost myslet se snižuje, takže jídlo podceňovat není záhodno.

Víc nadhledu taky neuškodí. Jsou úkoly, které jsou skutečně urgentní. U jiných se ale svět nezblázní, když je vyřešíme o den dva tři později. Takže je lepší se jim věnovat ne v jednom zátahu, ale práci na nich si rozdělit a rozdělit i naši pozornost mezi ně a další věci, na kterých budeme souběžně pracovat. Díky té další práci si právě zase získáme nějaký ten nadhled a odstup. Je to takové kolečko, ve kterém se dá fungovat.

A proč jsem vlastně mluvila i o nedodělatelné práci? Protože občas bohužel nedodělatelná je… ať už jen v našich očích ve chvílích zoufalství. A nebo protože momentálně z objektivních důvodů práci dodělat nemůžeme.

Komentovat