Můj rok 2017 aneb o prvním restartu

0
61
zobrazení
Jaký byl rok 2017? Jaká přání se mi splnila?

Rok 2017 utekl jako voda. Byl pro mě jedním z nejpřelomovějších roků. Takže o to víc si zaslouží zrekapitulovat a myslím, že ještě nějakou dobu mi bude docházet, co se v něm vlastně událo… Takovou větší rekapitulaci jsem si vypracovala v mém růžovém notesu, ale pár věcí jsem sepsala i do tohoto článku…

Na začátku roku jsem pracovala na zprovoznění restartujse. Byla jsem namotivovaná letět dopředu a plnit si svoje sny. Prvního února se restartujse slavnostně uvedlo na svět. A já byla šťastná, že zase začalo něco nového, něco, co bude růst se mnou.

Netrvalo dlouho a moje síly opět došly na svůj konec. Situace v práci a spousta dalších drobností mě úplně vysály. Zase jsem si uvědomila, jak důležitá je spojitost mezi psychikou a zdravím a že skutečně potřebuju žít si po svém. Objevovala jsem, jak moc mi chybí volnost. A taky jsem zjišťovala, jak neskutečně mě některé okolnosti v životě ovlivnily – v negativním smyslu.

Začala jsem mít pocit, že se věci skutečně musí změnit. Podepsal se na tom ještě jeden faktor. Sebevražda někoho, kdo pro mě jednou něco znamenal. Býval by měl dokonalý život, měl spoustu talentů a ve svých 32 letech skoro všechno, co si mohl přát. Jenže měl smůlu na lidi a okolnosti. A to se na něm prostě podepsalo. Odmítal pomoc a nechtěl svoje problémy vidět a chápat.

S tímhle mi došlo, jak moc je život křehký a že ho musíme mít pod vlastní kontrolou. Že stačí docela málo, aby se člověk dostal do spirály problémů, kdy na začátku je stres nebo nějaké trauma a postupem času se to vyšroubuje k neuvěřitelným změnám na zdraví a na psychice. A sama tohle znám, akorát v podstatně mírnější podobě. Depresím podobné stavy nebo návaly vzteku a slabší schopnost se ovládat může mít tak obyčejnou příčinu, jako je dlouhodobá nespokojenost doma nebo v práci. Vždycky je ale v našich rukách, jak se k situaci postavíme, jestli ji změníme a jak ji budeme prožívat.

Nicméně já měla štěstí. Jednoho dne jsem tak nějak začala mít pocit, že jsem jednou nohou z práce venku a pár dní na to přišla zpráva o nadbytečnosti jednoho člověka v týmu. Počítala jsem poslední dny v práci a ten nejposlednější symbolicky padl na den, kdy jsem “slavila” 6 let ve firmě. Takže jsem oslavila doopravdy a byla šťastná, že jeden z nejdůležitějších problémů jsem měla vyřešený. Moc jsem se totiž bála, že budu slavit třicetiny s tím, že další den a vlastně celé roky mě čeká zas ta samá židle v kanceláři a že pak budu litovat, že jsem nic neudělala, nezměnila.

Po ukončení té dlouhé etapy života jsem začala makat na projektech, které jsem měla rozjeté nebo v plánu. A začala jsem si plnit sny, aspoň některé. S tím přišla i hromada zjištění o tom, jak to funguje, když člověk pracuje sám na sebe. Že není tak úplně sranda zkoordinovat celý den a udělat všechnu práci, co si člověk naplánuje. Takže začal boj se mnou samotnou.

Někdo moudrý řekl, že člověk je sám sobě svým největším nepřítelem. A já rozhodně souhlasím (i když výjimky tu máme). Strachy, pocity vyčerpání nebo nedostatku inspirace, nejistota nebo třeba změna nálad, to je jen pár věcí, které je potřeba naučit se ovládat – je to totiž boj kdo s koho.

Zjistila jsem, že toho musím ještě sakra hodně zdolat, aby mi všechno fungovalo tak, jak chci. Objevila jsem, že potřebuju udělat ohromný kus práce na sobě. A že se tomu nevyhnu, protože dokud to nevyřeším, bude se to se mnou pořád táhnout.

Hodně poučná pro mě byla i kniha Quiet, kterou jsem teda zatím nedočetla. Díky ní mi docvaklo, jak moc absurdní svět posledních desetiletí je. A taky jsem si uvědomila, že v ní nacházím zmínky o věcech, které mi v práci vadily, ale měla jsem pocit, že problém mám já. Velké společné kanceláře a lidi bez zájmů a cílů, jejichž největší starostí bylo, kolik se jich večer sejde v baru. Důraz na týmovost na oko, která je pro vykonávání dané práce naprosto nepotřebná. Small talks o ničem na každém rohu, hlavně, aby se nepracovalo.

Dalším zajímavým tématem pro mě byla otázka připravenosti. Většinou jsem spíš toho názoru, že by se člověk měl snažit a jít si za svým, že je všechno otázkou jeho akce. Nicméně teď už nad tím trošku pochybuju. Párkrát se mi stalo, že věci se změnily, pohnuly z nevysvětlitelného důvodu. Jednu a tu samou situaci jsem najednou viděla úplně jinak. Z ničeho nic jsem z něčeho přestala mít strach nebo mi dosepnulo cosi, co mě hodně ovlivnilo. Najednou jsem měla pocit, že se věci dějí v ten správný čas, že jsem na ně byla skutečně připravená, a tak konečně přišly. Ale protože nemam ráda, když nad něčím nemám kontrolu, tak jsem si proto našla vysvětlení… Za prvé člověk musí něco hodně chtít, aby “mu vesmír pomohl”, a za druhé, musí se tím nějakým způsobem zabývat . Mozek má úžasnou schopnost hledat odpovědi v podvědomí a potají ze střípků skládat mozaiku, která bude základem veledíla.

A nakonec, taky mi konečně došlo, kolik báchorek se povídá ohledně výkonnosti a efektivity a všech těch věcí, které mají co do činění s úspěchem. Multitasking, práce prakticky 24/7 a různé superschopnosti jsou mýty. Ale o tom zas jindy… :).

Při přemýšlení nad minulým rokem vidím, kolik věcí jsem mohla udělat jinak a o kolik jsem mohla být produktivnější, akčnější… ale beru to jako poučení a motivaci k tomu, udělat ten začínající rok 2018 ještě lepším. A vám přeju, abyste si z minulého roku roku taky donesli to nejlepší pro ten letošní. Aby rok 2018 byl šťastným rokem splněných přání.

PS: trošku jiný pohled na minulý rok jsem popsala taky na imperidigital. Článek je hlavně o tom, jak jsem se posunula z role zaměstnance do role freelancera a začala se věnovat svým projektům.

Komentovat